ROCKWEB + CD KLUB MCD

Zdravím všechny, co jsme tam byli :-) Lovely Days 2006 napořád…

Tak mám za sebou svůj Woodstock a sem šťastné jako Venclovský ...

Nic nevadí, že jsem kosmickým paprskometem přismahlej jako špatně opečený prase, nohy mám snad urvané v kyčlích a znovu přibité zboku k prdeli hřebíkama a´la Hurvajz, v hlavě mi doposud hučí bučí, v rozkroku mám kvalitně zapařenej lišej, kterej hned tak nerozchodím, smrdím jako cap, oči pálí a právě jsem vylezl z home-toi-toi.

Vyrazili jsme v pátek ráno, v osm, díky půjčenému satelitnímu navigačnímu systému a vyhnutí se dálnici jsme dorazili na místo asi jen o pět hodin později než kdybysme jeli podle slunka, anebo za poplatek 7 euro po dálnici.

Takže TYA a Canned Heat v prdeli.

Uhrkaní Stranglers nejsou moje krevní skupina, takže první zářez na lovely pažbě byl věčný romantik Donovan s písničkami vymalovánkami. Absolutně nechápu jeho srovnávání s Dylanem. Pocitově je jejich hudba, texty i osobnost zcela jinde. Donovan nikoho neburcuje, neupaluje očima, nekráká, zpívá, aranže se drží zavedené formy, je stále podoben sám sobě … pro leckoho snad může být Donovan příliš sladkobolný, pro mne jsou jeho skladby ryzím náladomalebným písničkářstvím.

BAP jsem programově vynechal, hodil jsem potokové čvachtando v čisťounké proudivé vodě náhonu. Škoda, že odvahu shodit plavky našly jen vysloužilé dojnice, pamětnice Monterey.

Mé páté Plantovo vystoupení bylo snad o dvě koňské dávky nejlepší. Do seventies figury pohublý Plant zpíval neskutečně, na Lovely vyzpívával téměř všechno co je na fošnách, pár drobounkých ulejváren si člověk ani nepovšiml, ze zeppelínovských pecek byly opět jako v Praze umně vypreparovány Pageovy riffy způsobem, že to nešlo ani zaregistrovat a kdyby mně na tuhle perličku neupozornil jeden kytarista, sám bych nezaregistroval. A závěrečná dvacetiminutová verze Whole Lotta Love s vychytanými proklady a odbočkami, to šli chlupy do pozoru i v tropickém dusnu. Kdo můžete do Ostravy na Colours – jeďte, bude to boží, garantuju předem.

Páteční finále. Roxy Music. Nikdy jsem je naživo neviděl, neslyšel. To, co předvedl jedenáctičlenný ansábl bylo watersovsky bombastické, vždy uhlazeně elegantní, místy až dekadentní. A Bryan Ferry s image lva salónů se snad – včetně hlasové síly - zasekl na čtyřicítce, tak mladého šedesátníka by světa kraj nenašel. Roxy Music, dnes Ferry – Manzanera – Mackay, plus doprovodný spolek, to je jako kdyby do nočního baru vtrhla tlupa nadržených muzikantů a zahrála levou zadní cokoliv, od baladického preludování, přes refrénové hopsačky, či řezavý hardrock, až třebas po kabaret. Kdybych měl popisovat, jaké exhibice spouštěli ve svých sólových setech mladí námezdníci, ať již něžná, nesmělá kytaristka, která se náhle proměnila doslova v dračici, či černoška, která zapěla tak, že by Rogerova proslulá děvčata zbělela, musel bych sem napsat dvoustránkový elaborát.

Sobota: Komu neseděl lehce pocukrovaný Donovan, musel být o to více unešen syrovým, štiplavým Country Joe Mc Donaldem, jehož zavilý odpor proti válce ve Vietnamu byl opředen legendami i za Zdí. Usměvavý, opálený, skoro holohlavý stařík v kšiltovce snápisem CIA, do kterého by nikdo neřekl, že to je jedna z vlasatých ikon hippie éry a Woodstocku. Jeho útočný antifolk byl jednou z ideových inspirací i pro rané punkery. A když člověk viděl a slyšel, jak mladí Rakušani 25-, kteří tvořili snad polovinu (!) obecenstva Lovely Days, zpívají kompletní texty Country Joea, šel mráz po zádech i mně, starému válečníkovi, antipacifistovi.

Iron Butterfly. To jsem věděl předem, že neuslyším autentickou kapelu v bezmála původní sestavě, ale zbytkovku, kde je původní pouze bicmen Ron Bushy a ostatní z party jsou náhradníci. Letošní turné táhne coby „leader“ démonický vlasohřívec Larry Rust, ten je vám tak krásný, já bejt ženská neváhám ... Přesto jsem si Železného motýla užil a s gustem pozoroval, jak některým mladým teprve na místě došlo, odkudže vlastně brali raní Black Sabbath a Iommi obzvláště inspiraci. Těžkotonážní protometal s květinovou psychadelií, skvělá kombinace. Závěrečná In-A-Gadda-Da-Vida byla trochu dýchavičná, vetchý Ron Bushy už to má bubenicky definitivně za sebou, takže ta původně dost zběsilá, explosivně erupční bubenická sóla byla spíše taková rozšafná. No pak další má pauza – jacísi Willi Resetarits.

Manfred Mann a jeho Earth Band měl letecké zpoždění. Pak přišel, zahrál, zvítězil. Tak dokonalou hráčskou souhrou nikdo nedisponoval. Setinovteřinové stoptajmy na povel, dobrý a excelentní pěvec, kapelník, co svůj tým dovedl k dokonalosti. Jestliže loňský vídeňský koncert MMEB byl jedním z mých koncertních všechdobových top zážitků, ten letošní pozici bandu u mne jen stvrdil. Taková Mighty Queen, rozehraná mistrem jako jazzůvka a dohrávaná v párplovsky hardrockovém forte nášlapu, to byla esence precizního muzikanství, co zároveň všechny baví. Zážitek na druhou.

Gary Moore, to je zvláštní případ. Na jednu stranu zahraje lehkou rukou doslova co chce a zpívá jako zvon, na druhou je to jeho stadiónové blues hrané spíše hlavou, rozumem, prsty, kalkulačkou, než srdcem. Kdo slyšel, viděl, takového Petera Greena, ví co mám na mysli. Škoda, že víc nehraje svou hardrockovou klasiku. Při tomhle setu jsem se ovšem pobavil dosyta. Ty záchodově blahotlačené ksichty, co Gary háže při sólech, jsou natolik inspirativní, že toi-toi byly po jeho hodince zafrontované :-)

Billyho Idola jsem kdysi viděl v Praze a není to úplně má krevní skupina, protože ta jeho punková stylizace je stejně „opravdová“ jako Garyho „blues“. Musel jsem už taky šetřit své 50+/100+ (roky/kila) síly na závěr. Dal jsem si proto jen závěrečnou půlhodinku, ta byla ovšem atomicky bombovní, ta jeho tlupa hrála jako o dušu a málokdy se taky vidí, jak muzikanti dělají srandu, které se dá neútrpně smát.

Who. Jo, jo, tak tohle je ta parta, co zamlada před 40 roky vyváděla jako urvaná z řetězu. I proto jsem před sebou nechal beztrestně řádit náctiletého čtyřicetikiláčka s kuřecím hrudníčkem, při každém rifu skákal jak na trampolíně, takže mi nepřetržitě rušil obraz. Koncert sám byl pro mne dobrý, ne přelomový. Who sice řadím mezi zásadní rockové stylotvorné kapely, současně přiznávám, že jsem na nich nikdy neulítával, pouze Tommy a Quadrophenia se mi dostali počátkem 70‘ pod kůži, zbytek diskografie jsem si doposlouchal dodatečně, studijně, líbí se mi. Peteova kytarová hra mi odjakživa vždycky připadala taková kostrbatá, já spíš zamlada inklinoval k blackmoreovským střelcům a Roger to taky mezi mými Byrony, Gillany, Gabriely, Andersony neměl lehké. Podobné velkoprodukce samozřejmě sází na jistotu, jak v repertoáru, tak v provedení. Co skladba, to pecka, snad jen ta nová věc z připravovaného alba potřebuje svůj čas, na poprvé působila spíše jako taková rozpracovanka. Světelný park byl trochu otravný svými protiletadlovými světlomety napalovanými každou chvíli do publika. Zážitkově bych Who zařadil k podobně pojatým koncertům Rolling Stones, Maccy, apod. trochu odosobněné, překalkulované, ale zaplaťpánbůh za to … za pouhých 10 let budeme moct tak akorát vzpomínat, málokteré dnešní vitální šedesátníky+ uvidímě ještě v akci, do 10 let všichni tihle krásní obrovští dinosauři přestanou fungovat a pak budeme nadávat sami na sebe, za každou promarněnou šanci. Buďme proto vděčni za každý Lovely Days … já tam budu každej rok, to už vím teď ...

Cesta zpátky byla neomylná na druhou. Rehabilitace satelitní navigace se nekonala. Málem svou pouť skončila v potoku u lávky na hranicích, kam nás dovedla po cyklostezce…

---

Když tak po třech letech čtu ten svůj hned po návratu sepsaný výron dojmů, a zavzpomínám s odstupem, je mi jasné, že Lovely Days opravdu byl mým Woodstockem, a že nic podobného už nezažiju…